Při dnešní každodenní záplavě fotografií, které se na nás ze všech stran hrnou, je čím dál složitější pořídit snímek, který se alespoň trochu odlišuje od těch všech ostatních.

Už dávno nestačí fotku doplnit ohromujícím textem, ve kterém autor popíše jak složitě vznikala, co všechno k její pořízení potřeboval a jak strastiplná a nebezpečná cesta k ní vedla. Žijeme v době, ve které se čte čím dál méně a někdy nám už nezbývá moc času ani na prohlížení obrázků (nebo se tak alespoň někteří z nás tváří a postupně tomu začínají i věřit…). Fotky v rychlosti a jen tak po očku „projíždíme“ a spokojíme se většinou jen s malými náhledy.

Zejména pak pohledy na horské scenérie vypadají v náhledu všechny stejně. Popředí bývá ve tvaru různě protáhlého oblouku z kamení, sněhu či trávy a v pozadí nějaké ty kopečky s kouskem oblohy. Na první pohled je pak jeden snímek jako druhý, protože chybí zajímavé dominantní popředí.

Poprvé jsem si to pořádně uvědomil v Toskánsku na jaře 2011, při ranním focení Belvederu, nejfotografovanějšího toskánského domu u městečka S. Quirico ď Orcia. Podmínky mi tehdy přály, v údolí se povalovala ranní mlha, na obloze byla zajímavá oblačnost a do krajiny svítilo příjemné ranní světlo. Udělal jsem několik „klasických záběrů“ teleobjektivem (stejně jako ostatní fotografové, kteří tam to ráno fotili), ale mé nadšení rychle opadlo. Uvědomil jsem si totiž, že jsem právě udělal jen další snímky, které jsem už viděl od mnoha jiných autorů a to mě nebaví...

Proto jsem místo dlouhého skla nasadil můj širokáč (tehdy to byl ještě Tamron 17-35mm f/2.8-4 Di AF SP) a začal přemýšlet jak využít perspektivu širokého ohniska na daném místě. V tom jsem si pod cestou, na které jsem společně s ostatními stál, všiml krásně rozkvetlých vlčích máků. Neváhal jsem ani vteřinu a vkročil na  okraj rozkvetlé louky. Podíval jsem se do hledáčku a hned mi bylo jasné, že to je přesně ono. Něco trochu jiného. Něco, co jsem z tohoto místa do té doby ještě neviděl...